Vojín Hejda Václav

Autor: Juraj Vanovčan | 5.12.2014 o 15:37 | Karma článku: 7,33 | Prečítané:  1357x

Studenými dlaněmi dlouze tisknu bílý kamenný sloupek s černým nápisem „S“. Kolem mě stojí v předranním šeru mokrý rozmlácený les, voda kape z větví do rezavých kapradin. Ostatních šest průzkumníků se napjatě krčí v podrostu. V uválených maskovacích převlecích jsou téměř neviditelní, prsty na spouštích automatů. Dva ženisté dlouhými kovovými bodci pečlivě zkoumají chodník mizející v mlze. Je počátek října devatenáct set čtyřicet čtyři; první československý sbor konečně dosáhl hranice Československa.  

Četař mě syknutím volá k sobě a šeptem mi nařizuje uhánět nazpátky do vesnice Zyndranowa na velitelství praporu podat zprávu: Fricové v noci opustili své postavení, hraniční hřeben je prázdný a všude je ticho. Hlídka prý prozkoumá terén dále do vnitrozemí směrem na Vyšní Komárník. Závidím jim postup na domácí půdu, zatím co já musím nazpátek přes minová pole do prokleté Zyndranowé. Všichni však vědí, že vojín Hejda Václav z Českého Malína má nejrychlejší nohy z celého praporu a já jsem na to patřičně hrdý.

***

Běžím celou cestu z hraničního hřebene až do doliny. Po levé ruce se tyčí bezejmenná výšina. Z mlhy se vyloupnou obrysy zčernalých tanků s rozšklebenými příklopy, ze kterých ještě dokázaly osádky po zásazích uniknout; památka na draze zaplacený útok tankového praporu. Na rozmáčených loukách před Zyndranowou přecházím do kroku kvůli minovým polím a taky potřebuji chytit dech. Přes naši polovinu obce pak běžím naplno s automatem v pravé ruce, na předsunutou hlídku vyštěknu heslo, ze zákopů po obou stranách silnice se na mě obracejí rozmazané tváře, ale já rozstřikujíc bláto dlouhými skoky mířím k vesnické chalupě, kde sídlí velitelství praporu. Bez dechu se hlásím ostraze štábu a z chalupy vybíhá náčelník zpravodajského oddělení a vede mne dovnitř. Uvnitř je teplo a přítmí, voní zde tabákový kouř a káva, v koutě spí dva spojaři a rozléhá se klapot psacího stroje. Nad stolem s mapou se sklání náčelník štábu a velitel praporu. Sbrocen potem a snažíce se popadnout dech podávám v pozoru hlášení. Pak zakresluji ušpiněnou rukou do mapy trasu naší hlídky, zjištěné německé odpory a místo dosažení hranice. Zpravodajec mi ještě klade několik otázek a když je zřejmé, že jsme si v ranní tmě nespletli světové strany a Němci se skutečně stáhli za čáru, štábní kapitán burcuje spící spojaře pro spojení s brigádou a nechává poslat pro velitele všech rot. Druhý pěší prapor 1. československé brigády vyrazí na území Československa co nejdřív a náš ambiciózní velitel si tohle prvenství nenechá nikým vzít. Místnost ožívá horečnou činností, jinak vždy rezervovaný náčelník mi na rozloučenou dokonce podává ruku a děvče za psacím strojem si mně proběhne pohledem a její oči se na okamžik zkoumavě zastaví na mém obličeji. Ještě mužněji se vypnu a prudce sklapnu podpatky: jsem vojín Hejda Václav z Českého Malína, průzkumník a to dnes něco znamená.

***

Je již jitro a prapor vyráží ze Zyndranowé přímo přes bezejmennou výšinu do Dukelského průsmyku. Dočasně jsem zařazen k četě ochrany štábu. Pěchota jde v roztažených kolonách, vpředu vždy ženisté s dlouhými dřevěnými tyčemi. Týl a štábní vozidla se vracejí na hlavnou dukelskou silnici a přijedou do průsmyku přes Barwinek.

Před námi se tu a tam ozývá krátká přestřelka. Ojedinělé nemecké odpory na výšině a ve stráni jsou rychle překonány. Jak si Fricové vylosují tyhle lidi na sebevražednou úlohu zdržovacích jednotek nevím, protože naši se s nimi příliš nepárají. Krátce před polednem čela praporu dosahují silnice před průsmykem a zajišťujeme jej.

***

Štáb praporu se usídlí na polské straně hranice mimo silnice na okraji lesa. Jsou tady odparkovány dvě automobily Dodge s nataženou maskovací sítí. Spojaři pod improvizovaným prístřeškem z celt zkoušejí spojení, náčelník štábu se zpravodajským důstojníkem z brigády zkoumá mapu rozpřestrenou na kapotě dodžky a četa zaujímá kruhovou obranu s povolením kouřit.

Mezi hlty pohánkové kaše spod obočí sleduji písařku. Battledressová blůza a rajtky ji hezky sednou. Přísně sepjaty vlasy pod našikmo nasazenou lodičkou a přísně sevřené rty, hádám jí asi o sedm let více nežli mých 23. Kluci říkají, že prý si na ní dělá vlastnický nárok desátník z roty automatčíku: to jsou vyhlášení rváči. Ženských je u sboru několik stovek, ale všechno v týlu a na velitelství. Vidět zdravotnice, to aby člověk měl díru ve břiše aneb nohu urvanou minou, znechuceně dumám. Písařka se prohrabuje v krabicích s dokumenty a pak znehybní, opřená o zelený bok automobilu s rukama v kapsách, vystavujíce obličej rannímu slunci. K mé zlosti mým směrem ani nepohlédne. Tu zpozoruji, že mě ze strany posměšně pozoruje vypasený polní četník. Zřejmě mi čte myšlenky. Polohlasem zakleji a obrátím se k němu zády.

***

Přes průsmyk se valí na jih jednotky sboru. Od jihu je zatím ticho: znak, že čelní prapory nenarazily na nepřítele. Na hranici stojí již slavobrána a hraniční sloup. Pro nás pěšáky, po týdny zvyklé jenom na barvy země, listí a uniforem jsou sytá červeň, modř a běloba sloupu nezvyklé a rozradostňující. Teď se u sloupu zastavuje několik willysek a skupina důstojníků pózuje fotografovi. Oproti nebi se na pozadí podzimního slunce rýsují jako černé figuríny na střelnici.

Na velitelství praporu hlásí návrat mé průzkumné družstvo. Kousek za hranicí narazili na minové pole a četař Nebiljak byl na místě mrtev, další průzkumník těžce zraněn. Již nelituji, že jsem musel zpátky do Zyndranowé. Kluci si lehají do zplihlé trávy a tupě mlčí.

***

Prapor vyráží na jih. Vpředu jdou dva ženisté, pak oškubané zbytky našeho průzkumu, pak pěší roty a čety doprovodních zbraní. Štábní kapitán jde před námi s ženisty.

Kousek za hranicí obcházíme v silnici hluboký kráter, ze kterého ještě stoupá dým. Na okraji smrkového lesa se válí převrhnutá willyska bez zadního kola. Někdo měl dnes na prvních metrech domoviny smůlu, myslím si. Pak letí kolonou šeptanda, že tady přišel o život náš brigádník, generál Vedral. Každý teď nervózně hledí pod nohy a snaží se našlápnout přesně na místo, kde došláply holínky vojáka před ním.

Po dvou kilometrech silnice se v dálce před námi rozburácí palba. Mezerou mezi zalesněnými kopci na jihu vidíme další horské hřbety. Ty prokleté Karpaty ještě zdaleka nekončí. V tu chvíli však již odbočujeme na lesnou stezku doprava do hor. Pochodový proud dvou stovek vojáků mizí mezi zbarvujícími se stromy.

***

Prapor neúnavně postupuje lesními stezkami na západ. Podzimní slunce již klesá za svahy na naší desáté hodině. Jako průzkumník jsem nervózní: jdeme jako husy v řadě, navíc velitel praporu zcela vepředu, až narazíme na německou obranu je konec. Správně by mělo jet s čelem v terénu po křídlech zajištění, ale tempo by bylo poloviční. Snad štábní kapitán ví, co dělá.

Šeří se již a pochodový proud praporu schází do široké lesnaté doliny. Polní cesta vede po pravém boku hory loučkami a remízkami. Běda nám, jestli je před námi co jen dobře umístněno kulometné hnízdo. Vypadá to, že všechno bylo obětováno rychlosti postupu.

***

Porada velitelů. Pěšáci v těžkých pláštích, obtíženi navíc zbraněmi a tlumoky, vyčerpaně dřepí nebo leží ve večerním šeru. Je bezvětří a na temnějící obloze se ukazují hvězdy. Na těle mi studeně zasychá pot. Průzkumníci v převlecích napjatě klečí a naslouchají. Teď jde naše četa kupředu; cílem praporu je dva kilometry vzdálená vesnice Medvedzie, pravděpodobně obsazená Němci v síle jedné roty.

Vybíráme trasu vedoucí po okraji srázu. Do cesty se nám staví hluboká strž prolezlá ostružiním. První průzkumník, ne zcela vlastní vůlí, mizí na jejím dně a pak se namáhavě škrábe protisvahem nahoru. Vojáci pěších rot, vyzbrojeni dlouhými puškami a lehkými kulomety nás budou za tohle nenávidět.

Je již téměř noc, když prapor postupuje po obou stranách úzké silnice pomezi zalesněné kopce. Vylidnené Medvedzie nakonec obsazujeme bez boje, prapor však utrpí ztráty na nastražených minách. Po ochraně štábu sme po půlnoci vystřídani a ukládáme se v opuštěném vesnickém domku, ale až poté, než ho důkladně zkontrolují ženisté.

***

Jižní obzor exploduje v mohutních záblescích. Dunění výbuchů na předsunuté velitelství praporu doráží se zpožděním několika sekund. Střelba sa odráží od zalesněných hor. Je čtvrtá hodina ranní a pěší roty a čety doprovodných zbraní se tlačí úzkou soutěskou mezi lesy a potokem na o dva kilometry jižněji ležící Korejovce. Palba ručních zbraní chvílemi umlká, aby se vrátila v poryvech ještě zuřivějších. Průzkum a automatčíci jsou v pohotovosti jako záloha. Je ještě černá tma a jenom několik stupňů nad nulou; louka kolem dýchá vlhkým chladem.

Vrací se dodžka plná naříkajících raněných. Naši prý uvízli v předpolí vesnice v německých minových polích a křížové palbě kulometů. Zvlášť těžce je postižená první rota. Vojáci z roty automatčíků se seřazují po obou okrajích silnice a klusem mizí ve tmě kupředu. Průzkum je následuje.

***

Plytké údolí vede na jih. Po levé straně se klikatí potok v hustém pásu křovisek. Na okraji silnice doutná převrácený obrněný vůz, roztržený protitankovou minou. Torzo střelce, vymrštěno z věžičky explozí, se válí opodál. Na silnici a v polích podél ní jsou rozeseta těla a zbraně vojáků první roty. Sílící denní světlo odhaluje hrůzné podrobnosti nočního masakru. S automatčíky se škrábeme do svahu napravo. Druhá rota prý postoupila v terénu na pravém křídle, no její postup uvízl. Mladý poručík velící druhé rotě se teď nervózně dohaduje s desátníkem od automatčíků. Postup vpřed prý blokuje německý opěrný bod na okraji lesa za terénní vlnou.

Se syčením letí vpřed zadýmovací granát, pak na druhé straně řachají ruční granáty a už se tucet automatčíku zvedá a s řvaním se vrhá čelem do nepřátelské palby. Vzdálenost k nepříteli je minimální a kulomet a několik pušek nemá šanci je zastavit. Jeden z našich klesne na kolena, ale ostatní už vyprázdňují své automaty do nepřátelského okopu, který se rázem mění v smrtelnou past. Na okraji lesa se při zemi rve změť těl, no když dorazí naši pěšáci, je po všem.

Poslednímu Němci, co zůstává naživu, automatčíci zkroutí paži a tlačí obličej do předprsně zákopu. Přilba mu v zápasu odletěla a oproti zemi svítí čupřina slámově žlutých vlasů. Pak se vzduchem mihne do běla sevřená pěst držící nůž, několikrát. Odvrátím se, no ani nemrknu. Jsem vojín Hejda Václav z Českého Malína a pojem Český Malín je navždy krvavě vpálen do paměti každého Volyňáka, je to jako osvobozující požehnání před křížovou výpravou co dovoluje cokoli, jak univerzální ospravedlnění všeho, co se událo a ještě jenom stane.

***

Přeskupujeme se v dobytém remízku. Němci se stáhli do pásu lesa naproti. S automatčíky máme teď překonat kus otevřeného terénu na pravém vyvýšeném křídle a proniknout do lesa, zatímco pěšáci nás budou krýt palbou. Poté zboku srolujeme německou obrannou linii odshora dolů.

K okraji lesa zbývá jenom několik metrů, když voják přede mnou klopýtne a v běhu se převrací a hroutí k zemi. Je to desátník z roty automatčíků, levou rukou se snaží zastavit jasně červenou krev tryskající spod klíční kosti, v pravačce stále svíraje automat. Krev rychle barví jeho obličej i zemi okolo. Pod bičem kulometné palby dosáhneme lesíka jednom dva. Louka za námi je pokrytá těly. Desátník, ležíc na zádech nejblíže k nám, chroptí a okovanými botami zběsile rozrývá zemi.

Opíráme se zády o mohutný kmen a chvatně se dělíme o poslední munici. Kulky křižují prostor, tupě bijí do dřeva a sráží větve stromů. Pak ani ne dvacet kroků od nás rozeznávám zcela při zemi čtyři německé přilby. Hlavně jejich pušek čouhají z okopu a střílejí přes palouk; jsme jim po straně a v zádech. Beze slov pohlédneme s dlouhánem na sebe, trhneme nabíjecími páčkami automatů a vyrazíme podrostem směrem k nim. Krajný Němec koutkem oka zahlédl pohyb, otáčí hlavu doleva, ale to již oba naše automaty střílí, naše prsty na spouštích jímá křeč a krupobití kulek z bezprostřední blízkosti je všechny čtyři přiráží o předprseň okopu a ve fontánách tryskající hlíny se hroutí jako neživé figuríny bez kostí. Skáčeme do okopu na ně a kryjeme se, tentokrát před palbou vlastních jednotek přicházející zepředu. Pach spáleného korditu a krve je takřka nesnesitelný.

Německá linie je brzy obsazena. Nějací Němci utíkají přes louky a tentokrát jsou to naši kulometčíci, kdo si hezky zastřílí. Slyším, jako spojka poručíkovi odevzdáva příkaz pokračovat v útoku. U praporu vládne představa, že stačí ještě jednou potlačit a Korejovce padnou.

Posledná německá pozice je od nás vzdálená téměř stopadesát metrů přes šikmou louku. Za posledním remízkem se louka přimyká k silnici tam, kde začínají první dřevěné domky Korejovců. V remízku jsou však dva německé kulomety a alespoň četa střelců z pušek. Zbytky našich rot již nemají dýmovnice ani granáty a sotva po jednom zásobníku na automat. Nežli se přiblížime na ztečnou vzdálenost, budeme v otevřeném terénu skoseni. Nemáme možnost křídelního manévru, nemáme podporu těžkých zbraní, žádnou výhodu překvapení ani drtivou početnou převahu, což je případ když je v útoku více lidských těl nežli protivník stíhá vychrlit olova.

Dívám se v poručíkův obličej. Je pokryt potem a špínou a svaly okolo čelistí mu nepatrně cukají. Nakonec pomalu uchopí důstojnickou píšťalku, která mu visí na šňůrce v knoflíkové díře anglické blůzy, zvedne se na lokti a v té chvíli se jeho oči setkají s mými. Jsou k smrti znaveny, černě bezedné, bez jakéhokoli výrazu. Jeho hvízdnutí pošle rotu na jistou smrt a poručík to ví a vidí, že já to také vím. Čas se na několik vteřin zastavil.

Před námi se rozevírá neskutečná panoráma tohoto světa, plochá jako namalována kulisa. V ní skrytě čekají černé otvory hlavní pušek a kulometů; jsou pro nás neviditelnou bránou do jiného světa. Několik okamihů hledíme na sebe. Poručík je z Prahy, má za sebou vojenskou akademii a čtyři roky války v Anglii. Denně se holí, pod blůzou uniformy nosí kravatu a mluví cizími jazyky. Vojín Hejda Václav z Českého Malína vyrost ve východním Polsku ve vesnici mezi poli a dobytkem, má za sebou sedm let obecné školy a mluví archaickou češtinou. Má nejrychlejší nohy z celého praporu a býval na to patřičně hrdý. Vojín Hejda Václav je však teď už jenom smítko prachu a na prach se jde obrátit.

 

Poručíkova píšťalka pronikavě zahvízdá.

 

 

Venované pamiatke vojakov 1. čs. zboru, ktorí pred 70 rokmi dosiahli štátne hranice Československa.

Ilustrácia: -kv-

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

V starostlivosti o srdce patríme medzi najhorších v Európe. Pozrite si rebríček

V prieskume Slovensko získalo nízke známky pre zlý životný štýl svojich obyvateľov a aj dlhé čakacie lehoty na vyšetrenia.

EKONOMIKA

Prvá banka prelomila tabu a zvýšila úroky na hypotékach

Zvyšovanie úrokov vraj nesúvisí so zmenami Národnej banky.


Už ste čítali?